Pod hladinou – výstava ve Zbrašovských jeskyních

Místo instalace si autor vybral záměrně. „Uměle vytvořená, laserem přesně definovaná svítící ,hladina´ Tomáše Skalíka vstupuje do přímého dialogu s přírodní neviditelnou hladinou oxidu uhličitého. Zatímco geologická hladina CO₂ představuje fyzickou hrozbu, Skalíkova světelná hladina otevírá prostor pro psychologickou kontemplaci, interakci diváka a myšlenkový přesah,“ přibližuje kurátor výstavy Emil Mezera.

Sedmačtyřicetiletý opavský rodák Tomáš Skalík se věnuje restaurátorství uměleckých děl, především z kamene. Vyučuje na Slezské univerzitě v Opavě a jeho dalším profesním zaměřením je navrhování a realizace výstav a muzejních expozic. Ve vlastní volné tvorbě se zaměřil právě na oblast light art – světelného umění.

Tradice výstav ve Zbrašovských jeskyních

Správa Zbrašovských aragonitových jeskyní pořádá výstavy výtvarného umění nepřetržitě od roku 1981, tradice byla přerušena jen v letech, kdy procházela jeskyně či provozní budova stavební rekonstrukcí. Za zrodem výstav stála iniciativa tehdejšího vedoucího ZAJ Vlastimila Helcla a jeho nápad využít jeskyně jako dějiště kulturních akcí.

Postupem času se vytříbily zkušenosti a výstavy zůstaly natrvalo neodmyslitelnou součástí zbrašovské návštěvnické sezóny. Otevírají se vždy na počátku prázdnin a trvají zpravidla do konce hlavní sezóny. K instalacím slouží poslední zpřístupněná prostora návštěvní trasy – Mramorová síň. Její členitá morfologie s balvanitým suťovým svahem a důsledná absence viditelných technických prvků, například zábradlí či rozvaděčů, přímo vyzývají k umístění uměleckých skulptur.

Výstavy prezentují zásadně současné autory, od těch začínajících až po renomované umělce zvučných jmen, namátkou například sochařů Olbrama Zoubka, Evy Kmentové, Miroslava Machaly, Michala Trpáka či sklářů Josefa Divína a Jaroslava Koléška.

K objevu Zbrašovských aragonitových jeskyní v místním kamenolomu došlo na přelomu roku 1912/1913. Je spojen se jmény bratří Josefa a Čeňka Chromých, kteří do nich poprvé pronikli a následně se věnovali jejich průzkumu. V roce 1914 byla nalezena pohodlnější přístupová chodba z údolí řeky Bečvy a od roku 1926 jsou jeskyně elektricky osvětleny a zpřístupněny veřejnosti. Celková délka známých chodeb v současnosti činí 1,4 kilometru, z toho turisté zhlédnou okruh dlouhý 375 metrů. Unikátem jsou kuželovité raftové stalagmity nebo kulovité povlaky stěn připomínající koblihy. Vzácná modifikace uhličitanu vápenatého, minerál aragonit, vytváří na stěnách bílé jehlicovité krystaly. ZAJ jsou jedinými zpřístupněnými jeskyněmi hydrotermálního původu v Česku, na jejich vzniku se totiž kromě běžné srážkové vody podílela také teplá uhličitá kyselka. Ta se využívá ve zdejších lázních k léčení nemocí srdce a krevního oběhu. Nedaleko se nachází nejhlubší propast ČR a nejhlubší zatopená propast světa – Hranická propast.